Na jaře 1935 založili inženýři Pavel Beneš a Jaroslav Mráz letecký podnik v Chocni, v němž zahájili vývoj a výrobu letadel pro moderní letecký výcvik a turistiku. Druhým z prototypů, které zde vznikly, byl dvojmístný celodřevěný letoun Benešovy konstrukce Be-50 Beta Minor, s československým řadovým, vzduchem chlazeným čtyřválcem Walter Minor 4.
Dne 31. srpna 1935 jej zalétal pilot Josef Koukal a neshledal na letounu a jeho vlastnostech žádné významnější nedostatky. Z propagačních důvodů byl tedy stroj s poznávací značkou OK-BEB ihned přihlášen na II. národní let RČS, který se konal za pouhé dva týdny na letišti v Praze- Kbelích.Ve dnech 13.–15. září se zde soutěžilo ve třech disciplínách:
– spolehlivost (na trati Kbely–Brno–Bratislava–Piešťany–Hradec Králové–Kbely),
– hospodárnost (trať Kbely–Plzeň–K.Vary–Kbely)
– rychlost na trojúhelníku 100 km ( Kbely–Benátky n. J.–Říp–Kbely).
Be-50 pilotů pplk. Mareše a ing. Kuldy si vedl z počátku dobře. Při druhé disciplíně byl bohužel postižen závadou na palivové instalaci a nutná oprava znamenala sestup v umístění na dvanácté místo z padesáti účastníků.
V březnu 1936 předala choceňská továrna aeroklubům první letouny, které objednalo Ministerstvo veřejných prací. Celkem jich pak továrna dodala více než čtyřicet. OK-EAA byl tehdy vyroben jako třetí v pořadí a létal v plzeňském aeroklubu. Velmi oblíbené stroje se využívaly k výcviku, letecké turistice a dokonce i k akrobacii.
Samostatnou kapitolou byla jejich účast v různých leteckých soutěžích doma i v zahraničí. Jednalo se zejména o velmi populární etapové lety, jako např. domácí „Národní lety RČS“,„Rallye Aerien de l‘Exposition Mondiale, Paris 1937“, „12 Heures d'Angers“ a podobná soutěž v Lyonu, pořádaná Francouzi, „Raduno del Littorio“ v Itálii atd. Naši letci se vždy umisťovali na předních místech, nejen díky svému pilotnímu umění, ale také díky kvalitám a spolehlivosti typu Be-50.
Byly však i smolné chvíle, kdy např. právě letoun OK-EAA musel při druhém ročníku „Raduno del Littorio“ nouzově přistát na moři. Přihodilo se to posádce V. Šlouf – ing. J. Placák poté, kdy se jim kužel vrtule utrhl a poškodil vrtuli. Vše dobře dopadlo, stroj se však domů vrátil po železnici.
Po nadějném rozjezdu výroby Bety Minor i dalších typů v choceňské „Mrázovce“ byl bohužel jejich další osud neradostný. Poslední 43. sériový Be-50 byl zalétán 19. května 1939, kdy již bylo Československo okupováno německými vojsky. Všechny „Bety“ byly zabaveny, část předána Slovenskému štátu, ostatní pro své potřeby převzala Luftwaffe. Do poválečných let se u nás zachoval pouze jeden nebo dva kusy. Byly však zničeny dříve, než i u nás přišla doba, kdy jsme si letadel začali vážit jako skvělých technických památek a důkazu schopností a důvtipu našich předků.
Be-50 Beta Minor OK-EAA
Letoun Be-50 Beta Minor OK-EAA vznikl podle originální výkresové dokumentace choceňské Továrny na letadla Beneš - Mráz. Za myšlenkou postavit a hlavně znovu dostat do vzduchu tento nádherný československý stroj stojí zejména pilot, letecký nadšenec a restaurátor Jan Klaban.
Práce na jeho stavbě zahájil v dílnách kbelského Leteckého muzea Vojenského historického ústavu Praha počátkem devadesátých let. Předtím více jak dva roky sháněl za pomoci přátel potřebné originální dokumenty, výpočty a potřebný materiál. Od počátku vyráběl díly Be-50 prakticky stejnou technologií jako bývalá choceňská továrna a s pevným záměrem postavit plnohodnotný létající stroj v tzv. normální kategorii. Nejedná se tedy o repliku, ale v podstatě o 44. postavený exemplář typu Be-50 Beta Minor, navazující na stroje vyrobené firmou Beneš - Mráz do roku 1939.
Zejména v počátcích se stavbou nezištně pomáhalo Janu Klabanovi mnoho aviatických kamarádů a přátel. V okolních leteckých podnicích využívali své tehdejší možnosti k výrobě speciálních dílů nebo sami ve svém volnu přiložili ruku k dílu. Bez nich by se Be-50 těžko dočkal dokončení. Řada z nich se bohužel nedožila pohledu na hotový stroj.
Sám Jan Klaban věnoval stavbě čtvrt století života a není divu - „Beta“ svou konstrukcí rozhodně nepatří mezi jednoduché letouny, jen dřevěných dílů se muselo vyrobit více než 5500. Např. pro jednu polovinu křídla jich bylo třeba přes 1700, pro trup přes 800, pro ocasní plochy přibližně 400. Použitým materiálem je „letecký“ smrk, částečně borovice, překližky jsou z buku a břízy. S prací Janu Klabanovi po celá léta vydatně pomáhal kolega z Leteckého muzea Josef Pšenička.
Od chvíle, kdy poslední sériový stroj opustil choceňskou továrnu, uplynulo již 76 let a některé originální součásti se již nedaly opatřit. Původní motor Walter Minor 4 o max. výkonu 69 kW (90 k) byl proto byl nahrazen typem Walter Minor 4-III o max. výkonu 77 kW (105 k).
Be-50 se částečně musela přizpůsobit i požadavkům současných leteckých předpisů. Je nyní zařazen v dříve neexistující kategorii letounů „Experimental“ a je vybavena tak, aby se ve vzdušném prostoru mohla pohybovat podle dnes platných nařízení. Oproti původním strojům má tedy na palubě moderní radiostanici, odpovídač sekundárního radaru a nouzový vysilač ELT.
zdroj : http://www.letecke-muzeum-metodeje-vlacha.cz/exponaty/letadla-letuschopna/benes-mraz-be-50-beta-minor/
